Kdo byli naši předkové? Jak vypadali? Čím se živili? Zanechali nám tady něco po sobě? Odkud přišli? To jen pár otázek, za jejichž odpověďmi jsme se vydali do místního Regionálního muzea K. A. Polánka.

Pan Libor Šebek se stal na dvě hodiny naším průvodcem časem. Hned nás „zavedl“ do starší doby kamenné. V první vitríně, která patřila do tohoto období, jsme uviděli stoličku z mamuta. Její velikost nás opravdu překvapila. Jak mohl být asi velký celý mamut? Obrovský! A s takovým kolosem si museli poradit naši předkové a to neměli prakticky žádné zbraně. Holky si jako správné hospodyňky vyzkoušely, jak bylo těžké umlít trochu obilí na mouku. Děvčata jejich věku v dávných dobách musela na tomto primitivním zařízení pracovat i čtyři hodiny denně, aby si mohla nakonec upéct pšeničnou placku. Přežít v této době bylo asi hodně těžké. Obydlí měli naši praprapradědové a prapraprababičky v chladné studené jeskyni. Pozdější objevení a využití ohně muselo být přelomové. Žití i strava se staly hned snesitelnější. No, a když byl oheň a člověk ho už uměl sám ovládat, byl už jenom krok k výrobě nádob na potraviny, ale i k lepším a účelnějším zbraním. Oheň pomohl i k počátkům výroby různých ozdob pro člověka. Krášlili se kluci i holky. A jací to byli parádníci, jsme hned viděli. Prohlédli jsme si hroby muže a ženy z různých období a míst. Každý nebožtík byl vybaven na onen svět tím, co by mu mohlo pomoci, co by asi využil a co měl rád. Takže jsme našli pozůstatek sekerky a pazourku, které měly i po smrti pomáhat jeho původnímu majiteli. Kostra dívky byla zase ozdobena náhrdelníky, sponami do vlasů, mušličkou dovezenou až z velkých dálek, prstenem, ale třeba i pouzdrem na jehly. Tím vším byli vybaveni na dlouhou cestu bez návratu.

Postupně jsme prošli i mladší dobu kamennou, dobu bronzovou i železnou. Všechna období nesou název podle kovu, který se nejvíce zpracovával. A po všechen ten čas naším současným územím procházely různé kmeny a národy. Byli tu Keltové, Germáni, Bójové, Slované, Římané, Švédi, Frankové, Avaři a mnozí další. Ležíme v srdci Evropy a tou procházela pokroková i devastující doba. S tím šly ruku v ruce kmeny, spolky i národy. Každý z nich tu zanechal nějakou svoji stopu. A jaká krev vlastně koluje v našem těle? Koho jsme potomky? Asi z každého si neseme něco dobrého i toho horšího. Jsme potomky hrdinů

i nájezdných kmenů, jsme potomky ušlechtilých předků i loupeživých tlup, jsme prostě potomky našich předků. A co zanecháme my dalším generacím, bude záviset jen a jen na nás. Věřme, že až skončíme v muzeích my, budou naši následovníci na nás patřičně hrdí

a nezatratí nás.                                                                     

             žáci IV. B a třídní učitelka